Neco o mě - jak to všechno začalo.

S touto částí stránek jsem poněkud váhal, nějakej úvod to chtělo, ale co sem vlastně napsat - o sobě?. Jsem člověk, který má více než jeden koníček a myslím, že se občas umím pro něco opravdu nadchnout. To, jak mě chytily starý motorky, byla ale opravdu síla (a pořád to nepolevuje). To, že jsem o staré motorce snil už od mládí je pravda. Dokonce to byl motocykl velmi konkrétní - Jawa 250 pérák patřící bratrovi mé babičky. Jako kluk jsem ho na ní viděl jezdívat u nás po dědině. Jezdil hlavně na hřiště, kde já hrával jako kluk fotbal a on byl ve výboru místního Sokola. Vždycky jsem po ní toužil. Měl jsem pocit, že kní má silný vztah a nikdy jsem se nepokusil, ani v době, kdy ji už nepožíval, zeptat, zda by byla k mání.

K mé první motorce jsem se však dostal jinak. Samozřejmě jsem věděl, že Miloš, se kterým žije moje matka po smrti otce, doma ukrývá ČZ 125C, tedy malého bratra mého vysněného péráka. Stejně tak jsem věděl, že jeho syn Honza ji chce jednou zrenovovat. Pak se to však stalo. Den, který všechno změnil a mě nasměřoval mezi milovníky starých strojů. Jednou u nás na návštěvě padla památná věta z úst Miloše směrem k máti: Připomeň mě zítra zavolat kvůli té motorce. Kdybych to nepostřehnul a nezjistil, že jim zetka zavazí v garáži a  Honza naznal, že už se k ní asi nedostane, tak že ji prodají, nejsou ani tyto stránky ani jeden šílenec navíc, co obráží burzy se šrotem (a že jich je - to jsem ani netušil). Původní můj záměr se zetkou byl velmi jednoduchý. Domluvil jsem se se sousedem, o kterém jsem věděl, že si s motorkami hraje a občas pro někoho nějakou zrenovuje, aby se na ni mrknul. Dohodli jsme se, že mi zetku zrenovuje a já budu mít zkrátka hezkou starou motorku na občasné potěšení.

Všechno se však událo jinak. Začal jsem pomalu hledat na internetu informace o motorce a narazil na spostu stránek o těchto motocyklech. Postupně jsem se začal zapojovat do diskusí a okouzlen stránkami, kde jsou posány a nafoceny průběhy renovací různých motorek se rozhodl, že si motorku zrenovuju sám. Soused mi to schválil se slovy, že opravdovou a větší radost budu mít z motorky až když mě projde každá součástka rukama. Měl úplnou pravdu.

Dneska už mám motorek víc (ne však stále dost). Jen ten první pérák mi utekl. Nakonec jsem si řekl líná huba holý neštěstí a zašel se zeptat ke strécovi (tak jsem mu vždycky říkal) na péráka. Pořekadlo se naplnilo, bohužel spíše s tím neštěstím. Zjistil jsem, že ho stréc chtěl odhlásit kvůli pojistce a na evidenci mu řekli, že to nemůže, protože pérák byl stále napsaný na jeho tchána, který již dávno zemřel a že je to problém. A tak mu "hodný pan policajt" řekl ať mu ho prodá a on už to nějak vyřídí. Takže pérák byl prodán včetně bedny náhradních dílů "hodnému policistovi" za 1000 kč asi před rokem.

Co vám budu povídat. Z depresí jsem se dostal až koupí péráka vlastního i když v "krabicovém provedení" na kterém postupně pracuji.

Takže takhle jednoduše se dá propadnout tomuhle koníčku. Berte to jako varování a dávejte si na to pozor. Je to koníček finančně a časově náročný, který silně ovlivňí váš čas a tudíž i rodinný život. K tomu potřebujete velmi tolerantní ženu, ale tu já naštěstí mám!

Proto když někde uvidíte nějakou starou motorku držte se od ní dál, je to velmi nakažlivá záležitos a rovnou mi o ní řekněte, protože já už jsem jim propadl, mě už víc ublížit nemůže.

ZČ.